Tahle neděle byla prostě divná, celá, už od začátku.
Klasicky na 11tou do práce, šichta do 4.
Ten den jsem se konečně odhodlala zeptat se Sasana na prakticky naprosto normální otázku, ale já jsem přemýšlela už tak 3 dny, kdy se ho na to zeptám; a to kolik hodin PŘESNĚ mi bude schopen a ochoten posílat měsíčně na SKAT (tedy, kolik hodin mi dá oficiálně a kolik na černo). Samozřejmě, kdyby to byl normální, dánský, čestný zaměstnavatel, tak by mi poslal tolik, kolik jsem si odpracovala, ale protože to je Íránec, jeho střední jméno je "oklamat", a tak se musím potom přemáhat a ptát se ho na takové otázky, že. Toto je pro mě jako pro studenta klíčové - musím mít měsíčně min. 43, aby mi bylo povoleno dostat SU.
Jeho věta "obvykle posílám 10 - 15 hodin za měsíc" mě proto rozesmutnila, ponořila do myšlenek "co já teď jako budu dělat" a donutila si okousat nehty.
Když jsem mu vysvětlila svou situaci, tak si to zapsal. Tečka. Ani slovo. A já na něho teda, že "oukej, říkáš 10 - 15 hodin, já potřebuju 43, tak to si budu muset něco jiného najít k tomu". Tak to jen tak pokýval hlavou, a taky nevydal žádný zvuk.
Debil.
A tak jsem večer přišla, a začala opět a zas rozesílat životopisy.
Ještě, že mám ty holky spolubydlící takové, jaké mám! Vzaly víno, skleničky, svíčky a sedly jsme si na schodíky před dům a povídaly si. A bylo fajn. Potom přišel i soused Phuong nebo jak to, čistokrevný asijsky Dán, a bylo to taky fajn. Povídali jsme si o hororech!
Tak mi pak v hlavě jeden běžel. Jak nějaká nestvůra mučí Sasana.
Ach jo.
