Ten den jsem se konečně odhodlala zeptat se Sasana na prakticky naprosto normální otázku, ale já jsem přemýšlela už tak 3 dny, kdy se ho na to zeptám; a to kolik hodin PŘESNĚ mi bude schopen a ochoten posílat měsíčně na SKAT (tedy, kolik hodin mi dá oficiálně a kolik na černo). Samozřejmě, kdyby to byl normální, dánský, čestný zaměstnavatel, tak by mi poslal tolik, kolik jsem si odpracovala, ale protože to je Íránec, jeho střední jméno je "oklamat", a tak se musím potom přemáhat a ptát se ho na takové otázky, že. Toto je pro mě jako pro studenta klíčové - musím mít měsíčně min. 43, aby mi bylo povoleno dostat SU.
Jeho věta "obvykle posílám 10 - 15 hodin za měsíc" mě proto rozesmutnila, ponořila do myšlenek "co já teď jako budu dělat" a donutila si okousat nehty.
Když jsem mu vysvětlila svou situaci, tak si to zapsal. Tečka. Ani slovo. A já na něho teda, že "oukej, říkáš 10 - 15 hodin, já potřebuju 43, tak to si budu muset něco jiného najít k tomu". Tak to jen tak pokýval hlavou, a taky nevydal žádný zvuk.
Debil.
A tak jsem večer přišla, a začala opět a zas rozesílat životopisy.
Ještě, že mám ty holky spolubydlící takové, jaké mám! Vzaly víno, skleničky, svíčky a sedly jsme si na schodíky před dům a povídaly si. A bylo fajn. Potom přišel i soused Phuong nebo jak to, čistokrevný asijsky Dán, a bylo to taky fajn. Povídali jsme si o hororech!
Tak mi pak v hlavě jeden běžel. Jak nějaká nestvůra mučí Sasana.
Ach jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat