10. 07. 2014, Spiknutí úředních orgánů aneb Jak jsem si založila účet z běžeckého pásu

Když už jsem tedy měla v ruce krásnou smlouvu č. 2, řekla jsem si, že by nebylo na škodu opět a zas navštívit nějaký super úřad, abych jim tuto krásnou novinku oznámila. Ne, že bych se chtěla nějak extra chlubit, ale nějaký trest z jejich strany v podobě 70% daně z první výplaty za to, že jsem něco neoznámila, se mi nechtělo podstupovat.

Ale protože jsem chytrá, už jsem nemusela vážit milion kilometrů dlouhou cestu na daleký SKAT, ale poctila jsem International Citizenship Service několik set metrů od mého bydliště svou historicky druhou návštěvou. Vybrala jsem se tam hned z rána, abych nemusela čekat v případných dlouhých řadách - a vyplatilo se. Sotva jsem přišla, už se mě ujal jistý úředník, s kterým jsem měla řešit příslušné věci.


Řikám mu, že mu přeju dobrý den, a že jsem si přišla aktualizovat svou tax card (věc pro dánské úřady, aby věděli, kolik mi mají a můžou strhávat na daních), protože jsem tak super, že jsem si našla druhý job.
Chlápek kývne, vyptá se mě na potřebné údaje, a začně něco klofat do počítače.

A hledat.
A hledat.
A ... nic nenajít.
"Vy že máte tax card? Já to tady ale nikde nevidím. Kdy jste si ji byla zařizovat?"
Normálně jsem se surovo nasrala.

Jak u debilů!
"Tady!" Řikám, "jsem tu před třemi týdny  za tím samým stolkem seděla a s jiným mantákem jsem tu sepisovala 3 stránkový formulář."
"Jeeej, no tak to se tu musela vyskytnout nějaká chybička, já se moc omlouvám..."
ABSOLUTNĚ nevypadal, že by ho to mrzelo.
Ani co by se za nehet vešlo.

Tak jsem mu to všechno nadiktovala znova a - světe div se! Najednou to šlo vyřídit na počkání.
Takže já jsem si s klidem na duši žila svůj muší aarhuský busy život s pocitem, že mám (téměř) vše zařízeno, a oni si někam zašantročí můj formulář. Úřední dokument! MŮJ úřední dokument! To je mi úřad, to jsou mi způsoby! No nevěřila bych, že to kdy povím, ale - zlatý SKAT s nepříjemnýma ropuchama za přepážkama - aspoň v tom mají pořádek.

No, a když už jsem byla v takové ráži, řikám - jdu zavolat do banky, jak to vypadá s mým účtem.
Volám.. volám... hraje mi tam hudba... čekám 10 minut než mě spojí. Pak mě spojí s někým, kdo není kompetentní vyřizovat můj požadavek a tak mě přepojují a čekám ... konečně se po 14ti minutách ozve ženský hlas s otázkou, jak mi může pomoci. Říkám jí, že už jsem jim tam posílala dvakrát svoje dokumenty, a že bych ráda věděla, kdy už budu mít ten účet. Ženská virtuálně kývne, opět se mě vyptá  na potřebné údaje, a začně něco klofat do počítače. A hledat.
A hledat.

A ... nic nenajít.
Během cca 90ti minut už podruhé.
To je mi ale krásný den, že ano? Říkám si, 'klid Agi, i idioti potřebujou pracovat.'
Velmi soustrastným hlasem se mi omluví a poprosí mě, ať jí to pošlu ještě jednou, a že mi odpoledne zavolají nazpět už s detaily.

Tak jsem šla do práce, pohoda jazz ... ve tři končím, nikdo mi nevolal.
Tak říkám, kašlu na to, jdu si zacvičit.
V šatně mi zvoní telefon - ženská z Danske Bank!
Málem jsem zinfarktovala, když si ode mě ZNOVU vyžádala ty samé dokumenty, které jsem před cca 5ti hodinami posílala její kolegyni, načež mi oznámila, že opět zavolá za 15 minut.

Říkám si: "No to přece nebudu sedět v šatně, kdoví, kdy zavolá, to vyřídím i z fitka."

Sotva jsem však vylezla na běžecký pás, volá mi. No tak jsem si zacpala ucho a chvilku si po páse popochodovala.
Kdybych to sama nezažila, tak si budu myslet, že si to vypravěč vymyslel, ale ta ženská...
ta ženská se mě do telefonu začala vyptávat, odkud jsem, jestli pracuju a kde bydlím. Ne, neposílala jsem jí VŮBEC svůj pas, oskenované pracovní smlouvu a svou "dánskou občanku" ... A ne, neposílala jsem to do té dánské instituce dohromady ČTYŘIKRÁT. No jak debil.
DEBIL.

Ale?
Během jednoho dne jsem si zařídila tax card a účet, tj. věci, na které se v průměru čeká dva týdny. A pak že to nejde!
Stačí znít trochu nasraně.