03. 07. 2014, Výměsíčí anebo Pojďme spolu rekapitulovat

Tak, je čtvrtek 3.7., a s tím hned dvě významné chvíle!
Je to přesně jeden kalendářní měsíc, co mé malé, skromné, české já přebývá v Aarhusu

a zároveň

slavím přesně 20 a třičtvrtě!

Když si to tak vezmu, tak to byl poměrně úspěšný měsíc. Především hodně nezvyklý.


Práci jsem si našla, dokonce už mám i po první výplatě, koupila jsem si kolo, 95% veškerých úředních záležitostí mám také vyřízených ... Uklízím pravidelně! Jíst mám taky co (někdy dokonce tajně zadarmo v práci)... Dánsky zvládám většinu číslovek a většinu ingrediencí do sendvičů, umím pozdravit a poděkovat a omluvit se a ... nevím, to bude asi vše.
Kamarády jsem si tu taky víceméně našla, respektive necítím se tu už tak sama, jak tomu bývalo v začátcích. Mám možnost chodit cvičit, i když je venku pod psa aaaa ... víc mě k rekapitulaci už ani nenapadá.
To, když to tu tak vidím černé na bílém, tak si říkám, že nemám důvod být nespokojená - ba naopak.

Ten den jsem měla jít do práce až odpoledne, tak jsem si říkala, jaké klidné a pohodové dopoledne to bude - dopíšu články, kdyžtak si zajdu zaběhat nebo si něco přečtu ... JENŽE, Lenka dostala na hlídání psa a zavolali ji do práce. Tak se ze mně ten den stal na pár hodin hlídač psa. Ne jen tak ledajakého - velmi hyperaktivního pejska.
Pes přežil, já taky, takže by se tato mise dala považovat za úspěšnou.

A pak už jsem mohla jít tak akorát do práce. Vidina šichty se Sasanem mě zvedala ze židle, ale bylo to celkem v pohodě. Už zvládám kasovat sama! Většinou se to snažím nějak vést dánsky a když už je to velmi nad moje síly, tak s takovým pokorným výrazem požádám, ať přepnou do angličtiny. Většinou jsou ti Dáni milí, ale sem tam se najde někdo, kdo je nepříjemný; respektive kdo se začne chovat jinak, když zjistí, že nemluvím dánsky.
Jako dva mladíci, kteří si to ten den napochodovali k nám; cca 20 let, jeden černoch, druhý běloch. Když jsem jim nerozuměla a poprosila je o angličtinu, otočilo se jejich chování o sto osmdesát stupňů. Najednou se citelně změnilo jejich chování a oni se určitě cítili velmi nadřazeni... Sedli si, čekali na sendvič a asi za dvacet sekund na mně ten černoch lusknul prsty, aby připoutal mou pozornost, ukázal směrem na odšťavňovač a povýšenecky řekl: "Orange juice." Nic víc. Ani please, ani bú, ani nic.
Tak jsem šla za Sasanem, ať to udělá, že já jim sluhu dělat nebudu.

Kdybyste viděli ten bordel, jaký po sobě nechali! Salát na zemi, rajče rozpláclé na stole, normálka; ten běloch si koupil půllitrovou coca colu v plastové lahvi, odpil max dvě deci a nechal zbytek na stole...
Pro ně prostě peníze nemají nějakou extra hodnotu, očividně.
Celkem mě tohle chování rozhodilo, ale co už. Takoví lidi byli, jsou i budou.
Dokonce i v Dánsku.