Tak, jak se předešlý den nesl v duchu "jupí", tenhle den prostě už od rána byl tak akorát na...
Protože jsem si den předtím vyžebronila potvrzení ze školy, že tam v srpnu 2014 opravdu nastoupím, už mi nic nebránilo v tom si zajet na úřad a konečně udělat první krok k tomu, abych zde byla normálně legálně vedena jako občan, student, mohla si konečně založit účet... a aby mi mohly být strhávany daně... a plno dalšího. Už mi chyběly jen pasové fotky, o nichž jsem si myslela, že jsem si je přivezla z ČR.
Nepřivezla.
A tak jsem musela podstoupit fotografování na pas v tom samoobslužném automatu.
Bylo 7:30 ráno a já jsem dostala do ruky nejhorší pasové fotky ve svém životě, čímž začal den plný hovienok.
Když už jsem tam konečně byla, paní za přepážkou mi s úsměvem oznámila, že to je sice fajn, že mám nějaký papír ze školy, ale že o povolení k pobytu za účelem studia si můžu požádat nejdříve 3 týdny před začátkem školy, tj. v mém/našem případě na začátku srpna. Tak se jí ptám, že co mám tedy dělat, když si chcu aspoň ten účet založit, že by mi to hodně usnadnilo bytí tady. Dostane se mi odpovědi, že mám momentálně dvě možnosti - buď v příslušném dokumentu zaškrtnu políčko, že mám dostatečné množství financí, že mě někdo podporuje (a přiložím do dánštiny přeložené výplatní pásky rodičů a nějaké výpisy z banky), anebo si najdu práci na minimálně 10 - 15 hodin týdenně se smlouvou minimálně na tři měsíce.
Naprosto bez nálady s myšlenkama "co teď" jsem jela zpět. Kolo jsem vrátila na původní místo, ale stejně si nemyslím, že ho někdo hledal, potřeboval nebo vůbec používal, protože tam takhle stojí už pěkně dlouho. Na 13tou hodinu jsem měla naplánovaný pohovor, tak jsem vyšla dřív, že ještě obejdu nějaké podniky s CVčkama, ale ani to nebylo nějak úspěšné. Buď bylo zavřeno (restaurace otevírají většinou až odpoledne), anebo mi rovnou řekli, že nikoho nechcou. Pohovor šel (podle mého) fajn, tak by to mohlo klapnout, ale radši nic nechcu říkat, abych to nezakřikla.
Cestou domů jsem si řekla, že musím na uklidnění konečně vyzkoušet ten Dány tolik zbožňovaný a spolubydlícími tolik nenáviděný lakrids.
Věděla jsem o tom, že je to něco jako pendrek, něco jaké lékořice, a že je to vlastně taková jejich národní sladkost, dalo by se říct. A že se to prodává ve všech možných podobách - lakridsové bonbony, nanuky, zmrzlina, čokoláda, ...
Koupila jsem si lakridsový nanuk. Za 10 krone.
Nejhůř utracených deset króne v mém životě.
Už když jsem to z toho obalu vytáhla a viděla tu černočernou barvu... Bleh. Když tu černou polevu člověk nedejbože olízne, je to jako by si nasypal sůl na jazyk. Když si kousek ukousne, je to ba zlomek milisekundy celkem fajn, jako taková normální lékořice, ale po spolknutí nevíte, jestli to bylo slané, hořké, kyselé nebo jaké a jestli vám to vlastně chutnalo anebo ani ne. Já v mé "hluboké depresi" z dnešního nevydařeného dne jsem to teda celé snědla ( :D ), ale poznamenalo mě to do konce života.
Náladu jsem si zlepšila asi 90timinutovým odpoledním spánkem a následným během s foťákem.
:)
Žádné komentáře:
Okomentovat