O některých momentech v rámci dne naopak hned pár vteřin po udání vím, že to bude skvělý námět na článek. Dokonce se někdy i stane, že už mám v hlavě přesné věty, o nichž namyšleně vím, že v článku vyzní doslova awesome ... anebo mám alespoň stvořenou osnovu nebo tak.
Ale potom, když sednu k počítači, je v hlavě prázdno.
Anebo se děje toto:
Když mě Sasan najímal, říkal, že mě bude některé dny v týdnu chtít jen na úklid. Není to tam moc velké, tak jsem si úplně přesně nedokázala představit, co přesně po mně bude chtít uklízet. 'Oukej', říkala jsem si, 'nemůže to být nic tak hrozného, určitě to tak mají všechny holky, co tady pracují.'
No, po pondělku, kdy jsem měla poprvé za svou sendvičovou kariéru přijít na 3 hodiny na úklid, si to už tedy nemyslím. Asi jsem jeho český pokusný úklidový králík. Zastávám názor, že jsem uklízela věci, které nebyly uklizené od doby, co byl ten starý barák postavený.
Když jsem tam už asi půl hodinu kolem šéfa zametala a nasbírala kupku o velikosti krtince, zeptala jsem se, jestli se tu nááááhodou někde nevyskytuje vysavač, že by to bylo super. Tak se na mně podíval jak na debila s otázkou, proč ho ještě nemám, že přece vím, kde je, že jsem se s tím tak nemusela trápit. Ano, správně, neměla jsem ani potuchy, že je tu nějaký vysavač a ani kde by teoreticky mohl být. Tak mě zavedl dolů po schodech do skladu, daleko za ledničku až do míst, kde jsem v životě předtím nebyla, aby mi tam pod kupou tortil a kokosových mlék ukázal zaprášený vysavač ...
Nevadí. Hlavně, že mi platí.
Jako krásné plus jsem stála tváří v tvář padesátiletému Íránci Rezovi, který mi v sobotu psal onu miloučkou zprávičku, jestli mám ráda pizzu. Chudák, celý můj pobyt v práci kolem mě chodil se svěšenou hlavou, jako kdyby mu pohled na mně měl ublížit. Zranila jsem "city" padesátiletému úchylákovi, jsem na sebe mocinky pyšná.
Žádné komentáře:
Okomentovat