25. 06. 2014, Pat a Mat

Ráno jsem se probudila s neskutečnou energií.
Okej, bylo to asi v 9:30.
Ale ta energie, to je pravda. Věděla jsem, že teď, když mám to povolení k pobytu, už bude všechno jednodušší. Byla to vlastně vstupenka k oficiálnímu pobytu v Dánsku se vším, co k tomu patří.

Teď jsem si tedy mohla zajít na městskou komunu, abych se zaregistrovala na registru obyvatel - tedy dostala přidělené CPR číslo (něco jako "dánské rodné číslo") a vybrala si doktora. Otvíralo se v deset, tak jsem tam chtěla být co nejdřív, abych tam moc dlouho nečekala. Beztak tam zase bylo milion nových Íránců, kteří sem přišli úchyláčit.
(Už jsem předpojatá, já vím.)


K mému překvapení jsem byla vyvolána okamžitě, takže jsem přistoupila k přepážce s windsorskou paničkou, které jsem díky pravděpodovně vybotoxovanému obličejíčku moc nerozuměla, vyplňovala (další, už tak miliontý) formulář a vybrala si doktora. Vybírala jsem podle tří kritérií:

1. jak daleko je to od mého současného bydliště
2. jestli je to žena nebo muž (chtěla jsem k ženě)
3. jestli má vedle svého jména fajfku, tj. jestli se k němu vůbec můžu zapsat :D

Nakonec jsem si tedy vybrala nějakou ženu jen kousek ode mně, ale jméno ani přesnou adresu si už nepamatuju. Před odchodem mi dala ještě papír, který mi oznamoval moje CPR číslo a oznámila mi, že do dvou týdnů mi přijde vytoužená žlutá kartička, která mi mimo jiné bude platit i jako dánský zdravotní průkaz. Tady je to totiž tak, že i přistěhovalci mají právo na zdravotní péči zdarma. 

Na tomto úřadě jsem si mohla ještě vybavit i NemID, což je vlastně takový online účet, přes který můžu komunikovat se státníma organizacema. Je to například i důležité, abych si mohla založit online bankovnictví ... nebo třeba kdybych změnila adresu - nemusím s tím jít na úřad, prostě se přihlásím do svého NemID a změním to tam. Víc toho o tom zatím nevím, ale vím, že je to důležité, a že už to mám doma na stole, tak jsem spokojená. To bych samozřejmě nebyla já, abych si nevzala plno dalších turistických průvodců a rad pro cizince, takže moje kupka s prospekty o Dánsku, práci, životě a studiu v Dánsku se už pěkně kupí.

Už mi vlastně jen zbývá tax card, kvůli které bych měla opět a zas na SKAT. Už jen při té myšlence se mi dělá husí kůže, ale naštěstí jsem se od jednoho Slováka dozvěděla, že v Aarhusu existuje centrum, kde se dají vyřídit všechny věci naráz. Takže jsem vlastně vůbec nemusela běhat na SKAT, komunu a tak - stačilo mi na hodinku zajít na tento mezinárodní úřad, který mám na kole 4 minuty od domu (dle Google Maps), a měla bych všechno.

Nevadí. No, každopádně si tam zítra půjdu vyřídit tax card, což je předposlední položka na mém seznamu - už jen ten bankovní účet.

Do práce jsem měla jít na 15:30, tak jsem měla po tom vyřizování a nějakém nákupu ještě čas. Cca v 1 nám někdo zaklepal na dveře. Byla jsem sama doma, ale tak říkám si, prý tu je malá kriminalita, tak snad mě tu nikdo v jednu odpoledne nezabije nebo nevykrade. Otevřela jsem dveře, načež na mně chlap jak hora (za nímž stál další chlap, o něco menší hora) začal něco chrlit dánsky. Když jsem mu tedy vysvětlila, že já jsem sice super, ale dánsky ještě neumím, tak se mě lámanou angličtinou zeptal, jestli je tohle Fredensgade 46, že tam mají jít opravit vodu. Říkám, že ne, že my jsme 42, ale že moje spolubydlící volala cca před 10 dny, že potřebujeme opravit vodu. 

A mi začala podívaná jak blázen.

Nikdy nepracovali oba, vždycky jeden stál za tím druhým a bedlivě pozoroval, co to ten jeho kolega dělá. Měli vyměnit baterii a zrezivělý kousek trubky. Nejdřív to velmi dlouho analyzovali, pak se něco mezi sebou bavili a vypadali velice zamyšleně. Potom ten jeden s ustaranou vráskou na čele někam volal, zatímco ten druhý stále analyzoval naši trubku. 

No, abych to zkrátila - musela jsem volat do práce, že přijdu později, protože máme problém s vodou, a musím čekat buď na to, než přijde spolubydlící z práce, anebo až Pat a Mat doanalyzují. 

Jako bonus - červeně označeným kohoutkem pouštíme studenou vodu a naopak.

V práci to bylo super - byly jsme tam jen já a Noemi a fajn jsme si pokecaly o všem možném. Dozvěděla jsem se plno věcí o té práci - takových jako že jak to je s výplatama, jaký je šéf, že i tady se podvádí a tak ... a taky jsme si královsky pojedly. :D Sice bylo celkem pořád co dělat, ale na to, abychom si v pracovní době udělaly napůl kuřecí burrito, k tomu jeden smoothie napůl a potom ještě každá jeden sendvič na cestu, na to jsme si čas jó udělaly. :D

Už chci pracovat jen s Noemi!